Při pohledu na reportáž vnímám nejen krutost tohoto nařízení a bezmoc a rezignaci lidí s postižením, ale také smutek, že bydlím v zemi, kde neplatí pravidlo zdravého rozumu, dodržování základních lidských práv, ale ani platné zákony.

V případě „klecových lůžek“ jsem však již klidná, protože vím, že už je jen otázkou času, kdy zařízení sociálních služeb, která nedodržují platné zákony a takto hrubě porušují základní lidská práva budou dříve nebo později jistě uzavřena a to i díky zmíněné reportáži BBC. Toto téma je však jen částí problému života v institucích zvané dříve ústavy, dnes „domovy“, byť částí alarmující.

Vítám nový zákon o sociálních službách i přes některé výhrady, vím, že je to historický okamžik, konečně jsou definována pravidla pro poskytování služeb. Zákon přináší i problémy, některé se již řeší novelami. Jiné nedostatky života v ústavech se řešit nemohou, protože někteří poskytovatelé sociálních služeb si ještě zákon nepřečetli nebo jej nepochopili nebo jej záměrně bojkotují. Zcela zásadní je § 2 výše zmíněného zákona, kde se říká, že :„Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob. Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování. Sociální služby musí být poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod osob.“

Pro někoho to však neplatí, některá zařízení neví, že se princip poskytování služeb zcela změnil, už neplatí pravidla - co nejvíce pečovat o člověka vždy, i když to nepotřebuje. Raději jej zavřít v ústavu, branky a dveře na zámky a petlice, nepustit ven, neučit, nedovolit chodit do práce, aby se náhodou něco klientovi nepřihodilo nebo snad nechtěl z ústavu navždy odejít. Vím, že dnes je v ústavech minimálně třetina klientů, kteří by po tréninkovém programu, jak je módní říkat „resocializaci“, mohli okamžitě odejít do chráněných bytů. Náklady na tento druh služby jsou daleko menší než na klasickou ústavní péči, a to jak pro klienta, tak pro stát. Neplatí se šoféři, účetní, ředitelé, údržbáři, prádelny. Klient si koupí jen tu službu, kterou potřebuje. Nemluvě o tom, že je normální žít vlastním životem a se svou zodpovědností.

Tato zdánlivě normální věc má ale mnoho háčků. Zkusím zmínit některé hlavní:

1. ústavy nemají zájem propouštět schopné klienty, protože tím logicky hrozí propouštění pečovatelů; dochází k paradoxu, že klient je tu kvůli zaměstnancům, ne naopak; některý schopný klient ještě pracuje v ústavu, pomáhá s péči o další klienty, mnohdy zadarmo a ještě na něj má ústav dotaci...
2. klient zatím neumí, neví, jak zvládnout život v komunitě, chléb zná jen namazaný, kafe připravené, nedivím se, že se oprávněně bojí ven a ještě, když ho v tom personál ústavu utvrdí, jak je vše drahé, nebezpečí číhá na každém rohu a „ty chudáčku, kdo ti podá prášek, až budeš nemocný...“
3. klient je rozmazlen léty poskytované zbytečné péče, neumí a ani nechce si zvykat na pravidelné povinnosti, práci, úklid okolo sebe a na riziko, které život přináší, ústavy jsou mnohde tak luxusně vybavené, že takový komfort mít už nikdy nemohou...
4. a snad největším háčkem je neexistence návazných služeb v regionech, nestátní poskytovatelé, malé neziskovou nemají jistou existenci ve stávajících službách, které ve většině případů jsou rehabilitační, poradenské, asistenční, rádi by poskytovali asistenci v chráněném, podporovaném bydlení, ale když nebude na mzdy asistentů, přece klienta nepošlou zpět do ústavů, taky jsou zatím bariéry u většinové populace; zatím lidé s postižním byli zavření a oni je nepotkávali, neví, jak se k nim mají chovat a možná i proto nejsou podporovány alternativní služby...

Je to začarovaný kruh, institucionální péče je pro mnohé osoby s postižením neefektivní, drahá a zbytečná, ale do ústavů jde dnes mnoho peněz, které chybí ve službách aktivizačních a těch, které zajistí sociální začleňování, jak si přeje zákon.

Je škoda, že největší odvahou některých ústavů je vytvořit chráněný byt v areálu ústavu, případně v jeho bezprostřední blízkosti, cena za úhradu se nezmění a opět je tu ta jistota, pohodlí a rozmazlenost, která pro některé klienty definitivně uzavře cestu ven. Já se klientům ani nedivím, pokud se personál ústavu chová ke mně slušně, tak je to život milý, tato zlatá klec je opravdu příjemná a pokud mám i svobodu pohybu, žádnou povinnost a zodpovědnost, tak bych ani já neopustila tento „domov“. A k tomu mám vše u nosu a „zadarmo“, kadeřník za mnou přijde, jídlo mi servírují pod nos, divadlo přijede až do jídelny, peníze mám schované v trezoru, abych si je náhodou neutratila za nějaké zbytečnosti, masážní salón v suterénu a škola je v patře. Co bych se oblékala, vždyť mohu prožít život v papučích.

Jinde je osoba s postižením na pokoji s deseti podobně postiženými kamarády, vstávat se musí podle budíčku, jíst jen když se zavelí, oblečení si nemohou vybrat, ale je jim nakoupeno bez dohody, peníze a osobní věci odebrány, možnost chodit pracovat v okolních firmách v okolí je vyloučena, vycházka jen v davu kamarádů, nejlépe za ruce s kolegou v teplákách, na límci vyšito jméno. Z těchto „domovů“ mají klienti chuť odejít, začít žít ve svém chráněném bytě, ale když neumí sami ani dojít na nejbližší poštu a zavolat telefonem rodině nebo kamarádovi, to se špatně začíná nový život. Každý člověk má právo svobodně se rozhodnout, ale někdo o tom právu ani neví... Tento začarovaný kruh se někdy musí přerušit, jen najít odvahu a sílu a nedat na výmluvy a padesát let zaběhnutou praxi.

Sociální služby by neměly jen pečovat o lidi s postižením, ale hlavně vychovávat tyto lidi k zodpovědnosti za svůj osud a dávat jim chuť a odvahu na cestě normálním životem.

Při své úvaze vycházím ze zkušenosti člověka, který pracuje v sociálních službách od roku 1998, naše agentura pomáhá lidem s postižením najít si a udržet práci v běžných pracovních podmínkách, učíme lidi s postižením základní návyky a dovednosti, aby jednou žili ve svém bytě a pomohla jim jen sousedka nebo kamarádka. Máme mnoho klientů i z ústavů, se zaměstnanci těchto zařízení spolupracujeme a proto vidím, že vždy záleží na přístupu vedení ústavu.

To, co bylo nemožné před pěti lety, je dnes někde běžné, jinde to bude ještě 10 let trvat. Doufám, že i má, dnes „kacířská“, myšlenka odchodu osob s postižením z ústavů do normálního života bude normální jako to, že se prostě nesmí žít v klecích.

Zatím jsem optimista, věřím, že se ještě dožiji toho, že bude úplně normální pracovat v továrně s kolegou s postižením, chodit plavat do bazénu, kde jsou i pokřivená těla, bydlet na patře paneláku s kluky, co si myslí, že jsou letadlo, ale jinak jsou fajn.

Monika Lampová, ředitelka Agentury Pondělí, duben 2008